Deník vysokoškoláka #1 - Vysoká škola? Cože? aneb. má story

Čau! Ahoj! 

Je to tady. Tento článek mám už rozepsaný delší dobu, ale furt jaksi nebyl čas jej dokončit, ale vzhledem k tomu, že je teprve první týden školy a na tento článek mám další náměty na články, byla jsem donucena ho dopsat a podělit se i právě s tebou o moje zážitky. Tak vzhůru do toho! 

Je to pár dní, co jsem byla přijatá na školu do Prahy. Ano, čteš správně. - do Prahy! A ano bydlím asi 50km od Ostravy a poslední ano mám to zhruba 350km, tudíž přes celou republiku.
Možná si někdo klepe na čelo a říká si - Proč tak daleko? Odpověď na tuto otázku je zcela pochopitelná. V Česku máme prostě málo vysokých škol na obor, který bych chtěla vystudovat - konkrétně pokud by to někoho zajímalo, tak jsou 2. Jedna je v Praze a ta druhá v Brně, kde mě nevzali (tento příběh rozeberu trošku níže, abys i ty pochopil/a, že dostat se na vysokou není zase taková hračka jak se zdá).

Zdroj

Jak si takovou správnou vysokou školu vybrat?

Tady se někdo zadrhne a zase si řekne - Jako vážně? Zase tady začíná takovýma kecama? Jo, prostě to k tomu patří a basta! 

Vzhledem k tomu, že jsem na střední chodila na zahradnickou školu do Ostravy a nechtělo se mi na vysoké moc měnit obor (i když z našeho ročníku se pár takových našlo), jelikož by studium samotné dalo sakra velkou práci, tak jsem se rozhodla, že budu dělat, co jsem si vybrala, jak jsem šla ze základky. Měla jsem v nějakých testech výsledky, že mám jít na umělku, to ale nevyšlo, protože můj táta rezignoval s názorem, že to nemá smysl a že se tím neuživím, přičemž si v poslední době uvědomuju, že to není zase tak špatný nápad - jít na uměleckou střední. Třeba jako grafik si vydělá docela slušné peníze i u nás, nemluvím o zahraničí, jsou tam jiné poměry pro takové lidi - defakto pro všechny, když to člověk vezme kolem a kolem. 

Ale abych se vrátila k podnadpisu. Člověk, který si rozhodování pro budoucí povolání nechává až po gymplu, dělá taky chybu. Nejenom, že člověk co má střední odbornou je o dost víc, než člověk co má gympl, ale pokud pokračuje dál na podobně ne-li stejně zaměřenou vysokou školu, má nehoráznou výhodu ve studiu odborných předmětů. A co si budeme nalhávat - dělají se z nich zkoušky a zápočty. Takže celý koloběh těchto rozhodování začíná prakticky už na základní škole, při výběru střední školy, abyste mě dobře pochopili. Na vysoké se jenom rozhodujete v určitých maličkostech, což je konkrétní obor. Často se stává, že podobné obory mají většinu předmětů stejných, takže pokud se vám líbí ten druhý obor, není problém se přihlásit do 2. ročníku na druhý obor.

Ale ovšem tohle všechno platí pro normální lidi. Já takové štěstí asi nemám nebo mi to nebylo přáno nebo co já vím. 

Moje vysoká škola aneb jak se na ni (skoro) nedostat.

Moje hledání "vysněné" vysoké školy začalo asi někdy kolem konce třeťáku na střední, kdy jsem chtěla jít na zahradní architekturu do Brna, protože rok před tím se čtvrťáci tam hodně hlásili a byl to na naší škole takový obrovský BOOM a bylo dané, že tam musí každý, kdo chce na vysokou. Tehdy na vysokou chtělo hodně lidí snad i většina třídy, ale postupem času to začalo ubývat a ostatní začali říkat, že kašlou nějaké další učení a že jdou pracovat anebo našli jinou alternativu výuky než je právě vysoká škola. Zkrátka pokud člověk má maturitu je hodně možností, co se dá dělat. Přes práci až po tom, být Au-pair v Anglii nebo Americe (o tom článek někdy příště :)). 

A tak jsem se dívala na Zahradnickou fakultu v Brně a jejich přijímací řízení atp. jak to probíhalo, kolik bylo přijatých a kolik přijali, obory a plno dalších věcí.. Postupem času jsem na to nějak nemyslela, protože v tu dobu byly prázdniny a kdo by se školou zabýval o prázdninách - ANI OMYLEM. Potom jakmile prázdniny rychle utekly jsem teda usoudila, že bych už měla něco shánět a ptát se a hledat, ale furt jsem měla plno času na všechno. Ve škole toho bylo moc a nestíhala jsem ještě řešit nějakou vysokou, pro mě byla priorita udělat maturitu (což se mi nakonec zdárně povedlo), za což jsem neskutečně vděčná. 

Ale jakmile se chystal prosinec, možná začátek ledna, všude děcka z naší třídy jezdili někam na dny otevřených dvěří a já furt nic, nějak furt nezájem a tak. Nakonec mě mamka přesvědčila, že jsme v únoru jeli do Brna se podívat na školu. Vzhledem k tomu, že ta škola má jakoby 2 pracoviště - jedno je v Brně a to druhé v Lednici - tak jsme měli štěstí a v Brně ten den nebylo a bylo právě v Lednici a jelikož jsme ten den nebyli autem, jeli jsme na pohodu vlakem (proč se nervovat v centru), tak autobus do lednice jel, ale byly bysme tam po zavíracích hodinách, takže prostě smůla. To byla taková ta reakce: "To si ze mě děláš srandu nebo kozy?". Takže jsme si udělali výlet do Brna a pak jsme jeli zase zpátky. 

Potom někdy v březnu u nás ve třídě byl jeden pán, byla právě z Prahy ze zemědělky a byl tam na náboru. Vysoké to většinou dělají poměrně často. Mě se ta škola líbila hned od začátku, už jenom ten přístup samotného pána byl takový otevřený (což se asi po něm požaduje), ale nebyl to takový ten vtíravý typ, co by říkal věty typu: "Děcka pojďte k nám na školu dostanete stípka a tak.." to vůbec. Dokázal upozornit i na ty negativa, co málokdo dokáže přiznat.. 

Tak nakonec v dubnu, kdy jsem si dávala přihlášky na školy, vyšel z toho fakt, že jsem si dala 2 přihlášky, jednu do té Prahy, která mě učarovala, a další do Brna, které mě moc neuchvátilo, ale tak nějak ze strany rodiču se to po mě chtělo, co s tím. 

Před maturitama jsem šla na přijímačky do Brna, kde jsem je dělala z biologie a výtvarné kultury. Biologie sama o sobě moc těžká nebyla, zatímco výtvarná kultura stála fakt za to. Moc lidí se netvářilo 2x nadšeně, když se jich ohledně toho někdo něco zeptal.

Teď přichází kámen úrazu. Do druhého kola přijímacího řízení v Brně pouštěli dál 80 přihlášených lidí s nejlepšími výsledky z přijímaček z prvního kola. Mají to doteď napsané na stránkách. A byla jsem 41. a mě do druhého kola nepozvali. Napsali mi dopis že mě nepřijímají a ani mi nenapsali odůvodnění proč. Jenom s dodatkem, že se proti tomu rozhodnutí můžu do 30-ti dnů odvolat. Co já jsem neudělala - odvolala jsem se - každý racionálně přemýšlející člověk by to udělal, tak jsem to tam asi za týden poslala. za +/- 14 dní jsem dostala jako odpověď na moje odvolání úplně stejný dopis jako ten předchozí, s přilepeným jménem jako by to posílali hromadně a vyrozuměním, že se proti tomu nedá odvolat. Nebudu to dál komentovat, zvlášť když jsem na maturu šla jako totální neschopný idiot, který se nedokáže dostat na vysokou. Buď tam provozují nějaké nekalé činnosti, třeba uplácení nebo tak něco nebo si to nedokážu vysvětlit. 

Potom nastalo takové to období, kdy jsem se učila na maturu, maturovala jsem a tak - bylo toho v tu dobu hodně a stále jsem rozdýchávala fakt, že jsem se tam prostě nedostala. 

Začátkem června jsem teda jela do Prahy s tím, že jdu na přijímačky. Dělala jsem je z biologie. Dalo se na to skvěle naučit měli nachystané materiály(k zakoupení samozřejmě) a mají to daleko více promyšlené. Tak jsem je napsala a čekala na výsledky. Nakonec jsem se dočetla, že jsem měla 38/50 bodů, což mi přišlo skvělé a byla jsem přesvědčená, že to stačí k tomu, aby mě přijali :D. Byla jsem asi dost naivní, ale nestalo se tak. Tak jsem byla v domnění, že vysoká asi pro mě nebude. Potom mi přišel nakonec i dopis, že teda fakt nejsem přijatá s odůvodněním, že byla dána přednost uchazečům s lepšíma výsledkama. Řekla jsem si OK, co teď? Měla jsem v tu dobu už 2 měsíce prázdniny a čekal mě ten třetí. A ještě tou dobou na dovolené.. Proč ne?
Pochopitelně jsem začala panikařit, což bylo asi to nejméně vhodné řešení, ale co mi zbývalo.. Snad poslední věc, co jsem v tu dobu chtěla, abych od září šla do práce a řešit plno dalších 'volovin'. Jako nějaké pojištění a kdyby mě nikam nevzali tak pracák.. No fuj fuj fuj..
Nakonec vyhlásili v Praze druhé kolo - v Brně taky, ale řekla jsem doma, že tam odmítám dávat další přihlášku. Tak jsem usoudila, že pokud nechci jít pracovat, musím pro to něco dělat. Jako první věc byla samotná přihláška - zase další 500,- hodně daleko ode mě, ale když něco chceš, obětuj pro to cokoliv můžeš, hlavně ne sebe. Sebe budeš ještě potřebovat. Potom jsem čekala co bude dál. V tomto kole však nedělaly žádné přijímačky, ale jenom brali podle nejlepších maturitních průměrů, tudíž se tam měla poslat ověřená kopie maturitního vysvědčení. S tím se váže taky jedna malá story.
To jsem ale v tu dobu nevěděla, že se tam musí poslat ta kopie mat. vysvědčení. Ale, jednou ráno jsem se celkem nudila a projížděla stránky té školy v Praze (mají jich asi 300 a všude píšou jenom něco) a najednou jsem narazila na větu:"Je nutno poslat kopii maturitního vysvědčení na adresu uvedenou níže." - v tom okamžiku by se do mě člověk krve nedořezal. Zůstala jsem tam sedět asi 10 minut, bez jakéhokoliv pohybu a furt jsem četla jednu a tu stejnou větu pořád dokola. Jakmile mě tento stav jakž-takž opustil hledala jsem nějaký kontakt na studijní oddělení, jestli se to dá nějak zachránit a ano, moje prosby byly vyslyšeny. Zvedla mi to příjemná paní, které jsem vysvětlila celou situaci a ta mě pochopila (díkybohu) a odvětila, že nejsem první a asi ani poslední, co to honí na poslední chvíli a ať jí to naskenuju a pošlu e-mailem. Jak řekla, tak se stalo, ale na můj e-mail nepřišla žádná odpověď - přičemž bych ji docela i očekávala, protože mi řekla, že až jí to příjde, dá vědět. Já ve skepsi z toho všeho jsem jí druhý den volala, jestli jí to teda přišlo a ona že ne, ať jí to pošlu ještě jednou. Tak jsem jí to poslala, odpovědi jsem se dočkala a zbývalo jenom čekat. A jak to asi dopadlo si nejspíše domyslíš.  - BYLA PŘIJATA! 

Upřímně. Kdo došel až k tomuto závěru. Tomu gratuluju, protože není nic těžšího, než se prokousat tímto dlouhým článkem. Zároveň ti děkuju, že sis tento článek přečetl/a. Případným nástupcům na vysokou - Hodně štěstí - budete ho potřebovat, tak jak jsem ho potřebovala já. :)

Případné otázky můžu zodpovědět v komentářích.