Ono vlastně přijít na nějaký
skvělý námět na článek může trvat několik týdnů, stovky hodin prosezených za
počítačem u klávesnice a přemýšlení nad tím, co bych vlastně chtěla napsat, a
hlavně jak to napsat, aby to mělo aspoň trochu hlavu a patu, a především nějakou
myšlenku. Nějaký potenciál „přinutit“ čtenáře dočíst článek do konce a třeba,
aby se mu chtělo článek okomentovat, pokud možno nějakou konstruktivní
kritikou, o které je v poslední době, co tak čtu, hodně napsáno a hodně
namluveno.
Pro blogera je totiž největším
úspěchem (aspoň já to tak beru), aby čtenář nějak ohodnotil jeho práci, jeho
snahu. A touhle myšlenkou vzniká můj nový článek. (Je to tak, sedím právě teď
za klávesnicí a vypisuju své pocity a myšlenky a snažím se do toho vložit
kousek sebe). Kousek mého introvertního já.
Emoce
Prvním bodem, proč vlastně
bloguju je asi fakt, že když se pustím do psaní páru písmenek, do wordového
dokumentu je asi to, že dokážu vybít nějaké své emoce a nějakou určitou náladu.
Každým klepem do klávesnice, každým jediným písmenkem se dokážu posunout někam
dál, pokaždé si říkám: „Jo může to být lepší!“ a ono to časem lepší je.
Když se teďka zpětně dívám na své
starší články, nemusí být ani z tohoto blogu, tak se dívám, jak se vlastně
měním, jak měním svoje názory, jak o určitých věcech přemýšlím teď a jak jsem o
nich přemýšlela kdysi. Jak rostu nejenom fyzicky ale i psychicky. Je to pro mě
vlastně taková malá výhra najít si čas a vybít si svoje emoce do tak něčeho
maličkého z toho mého milovaného světa.