neděle 8. ledna 2017

Proč vlastně bloguju?

Ono vlastně přijít na nějaký skvělý námět na článek může trvat několik týdnů, stovky hodin prosezených za počítačem u klávesnice a přemýšlení nad tím, co bych vlastně chtěla napsat, a hlavně jak to napsat, aby to mělo aspoň trochu hlavu a patu, a především nějakou myšlenku. Nějaký potenciál „přinutit“ čtenáře dočíst článek do konce a třeba, aby se mu chtělo článek okomentovat, pokud možno nějakou konstruktivní kritikou, o které je v poslední době, co tak čtu, hodně napsáno a hodně namluveno.
Pro blogera je totiž největším úspěchem (aspoň já to tak beru), aby čtenář nějak ohodnotil jeho práci, jeho snahu. A touhle myšlenkou vzniká můj nový článek. (Je to tak, sedím právě teď za klávesnicí a vypisuju své pocity a myšlenky a snažím se do toho vložit kousek sebe). Kousek mého introvertního já.

Emoce

Prvním bodem, proč vlastně bloguju je asi fakt, že když se pustím do psaní páru písmenek, do wordového dokumentu je asi to, že dokážu vybít nějaké své emoce a nějakou určitou náladu. Každým klepem do klávesnice, každým jediným písmenkem se dokážu posunout někam dál, pokaždé si říkám: „Jo může to být lepší!“ a ono to časem lepší je.
Když se teďka zpětně dívám na své starší články, nemusí být ani z tohoto blogu, tak se dívám, jak se vlastně měním, jak měním svoje názory, jak o určitých věcech přemýšlím teď a jak jsem o nich přemýšlela kdysi. Jak rostu nejenom fyzicky ale i psychicky. Je to pro mě vlastně taková malá výhra najít si čas a vybít si svoje emoce do tak něčeho maličkého z toho mého milovaného světa.